Vesmírný robo-skladník
Švýcarští studenti postavili robota, který má čtyři ruce a má převzít stěhování a třídění nákladu na oběžné dráze.
Černý humanoidní robot Helios s mechanickou konstrukcí, který visí na popruzích uprostřed bílé testovací laboratoře. Zdroj: Odrbitrobotics
Nejdražší skladníci v dějinách nepracují v žádném e-shopu, ale na oběžné dráze. Hodina práce astronauta stojí podle Orbitu kolem 140 000 dolarů a vyložení jediné dodávky nákladu mu zabere asi 50 hodin. Švýcarský robot Helios chce tuhle rutinu převzít a kvůli stavu bez tíže ve vesmíru má tvar, jaký byste na Zemi nečekali: Čtyři ruce a ani jednu nohu.
Jak už jsem psal výše, Helios nevznikl ani v Silicon Valley, ani v Číně. Stojí za ním Orbit Robotics, tým vzešlý z curyšské ETH - školy, která dlouhodobě patří ke světové špičce v technice i robotice.
Takhle se Helios pohybuje bez nohou - rukami se chytí madel uvnitř stanice a přitáhne se. Zdroj: Odrbitrobotics
Spočítejte si to. Padesát hodin práce krát 140 000 dolarů je zhruba sedm milionů dolarů jen za to, aby někdo přeskládal krabice. A vykládání nákladu není výjimka - rutinní údržba spolkne kolem 35 % veškerého času posádky na stanici.
Přesně tuhle práci se snaží tým Orbit Robotics převzít se svým vesmírným robotem. Ne aby astronauty nahradil, ale aby je uvolnil pro to, kvůli čemu nahoře vlastně jsou: Výzkum stárnutí, hledání léků na rakovinu nebo tisk lidských tkání v beztíži, pro který je gravitace nepřítelem.
Proč zrovna čtyři ruce? Protože ve stavu beztíže jsou nohy k pohybu skoro k ničemu. Ruce tu zastanou všechno najednou, posunou robota chodbou, podrží ho na místě a zároveň pracují. Helios se tak dokáže ukotvit a manuálně pracovat současně, což humanoid se dvěma pažemi nezvládne.
Je v tom osvěžující drzost. Zatímco půlka světa staví roboty podle lidské postavy, Orbit si řekl, že když se prostředí chová jinak, i tělo má vypadat jinak.
Představení kompletního vesmírného humanoida HELIOS. Zdroj: Youtube/Odrbitrobotics
Motory nejsou přímo v kloubech, jak bývá zvykem, ale u ramen. K loktům a zápěstím přenášejí sílu kabely a navijáky, podobně jako šlachy ovládají naše prsty. Konce paží tak zůstávají lehké a hbité. Loket navíc nepracuje na pevném čepu. Místo toho ho tvoří dvě zaoblené plochy, které se při ohýbání po sobě převalují. Pohyb je díky tomu plynulý a téměř bez tření.
Ve stavu beztíže se robot nemá o co opřít, takže každé prudké škubnutí se přenese na celé tělo a roztočí ho i s nákladem. Hladký kloub přesně tomuhle předchází.
Helios přitom nevznikl přes noc. Předcházel mu IKARUS, první platforma postavená za pouhé dva měsíce, na které tým ladil dálkové ovládání i učení robota napodobováním (robot se nové úkoly učí tak, že napodobuje pohyby, které mu člověk nejdřív předvede).
Helios je dnes kompletní prototyp, ne hotový výrobek. Plán je ale srozumitelný. Nejdřív práce s nákladem a inventářem, pak postupný přechod k plné podpoře provozu na orbitě a výhledově i k servisu satelitů.
Helios se nepouští do žádné efektní show. Bere si tu nejnudnější práci, kterou je stěhování krabic, a právě tam dává automatizace největší smysl. A mám radost, že tuto iniciativu táhne evropská univerzita, ne jen Silicon Valley. Budoucnost kosmu se možná píše i ve Švýcarsku.
Zdroje: New Atlas, Orbitrobotics



